Výuka knižní kultury se zaměřuje jak na teorii, tak na historii knižní kultury v našich zemích od jejích počátků ve středověku do 20. století. Navazuje na pojetí knižní kultury obvyklé v anglosaském, francouzském a také německém prostředí. Snaží se svůj přístup založený na mediální historii a mediální archeologii propojovat s metodologií dalších příbuzných oborů.

Předmětem studia je stará kniha jako komunikační médium. Pozornost je věnována materiální i textové stránce starých knih (rukopisů, inkunábulí a starých tisků) a zejména jejich vzájemnému vztahu. Kromě vývoje knižní kultury se studium zaměřuje zejména na knihtisk jako inovativní a stále inovovanou technologii, dějiny čtenářské recepce literárních látek, již tradičně na dějiny knihoven a okrajově též na digitalizaci historických a vzácných knižních fondů. Studenti vedle teoretických poznatků načerpají praktické dovednosti, které jim umožní zpracování starých knih a vědeckou práci s nimi. Seznámí se také s historickými fondy nejvýznamnějších pražských paměťových institucí.