Chvála rozhovorů aneb mizející dotazníky

Končí nám školní rok 2016/2017 a prudce nabíhá školní rok nový. Září běží kvapíkem, bakalářské zkoušky, magisterské zkoušky, seznamovací kurz, rychle dozkoušet opravné termíny, dopilovat rozvrh. Mezi tím také podpořit odbornou spolupráci na poli mezinárodním (Adéla Jarolímková, Helena Lipková a Petra Černohlávková právě teď poslouchají spoustu novinek o informačních a digitálním gramotnosti na konferenci ECIL)  i národním (září se sjelo 300 knihovníků na konferenci Knihovny současnosti, byla tam i Hana Landová a já). V případech obou akcí jsme se také zapojili aktivně. Na ECIL bude přednesen příspěvek o tom, jak je vlastně vnímán termín „trust“, důvěra, důvěryhodné. Hledání pravdy, i to může být  jednou z metafor pro to, co je věda, vědecké… Při obhajobách závěrečných prací, ale i při diskusích s odborníky z praxe jsem si uvědomila, že došlo k posunu způsobu „hledání pravdy“ našimi studenty pomocí dotazníku, k hledání odpovědi na otázky položením přímých dotazů těm, kteří o problému něco vědí. Samozřejmě každá metoda má své pro a proti a pravdivé vyhodnocení získaných poznatků z rozhovoru je oříšek i pro zkušeného výzkumníka. Nicméně přináší bonus osobního setkání s někým, kdo o tom, co se učí studenti teoreticky, ví hodně a každodenně se ve svých znalostech, často aniž to vnímá,  posunuje dál a dál. Můj dnešní příspěvek je věnován právě těm osobnostem, které si v uplynulém školním roce našly čas na to, aby si s našimi studenty popovídali o digitální knihovně Kramerius, o Souborném katalogu, o národní bibliografii a dalších projektech. Studenti tak mají možnost nejen vidět rozhraní informačního systému, zhodnotit jeho funkčnost, přečíst si článek, ale následně se i potkat i s živým člověkem a moci se ho zeptat, na všechno, co by se jinak asi nikdy nezeptali. Zpětná vazba z terénu se ke mně dostává zcela nečekaně, samozřejmě se dozvídám jen o těch radostných setkání mezi zkušeným praktikem a dorostencem, k nějakému to neporozumění rozhodně dojde také, ale o tom přede mnou častěji kolegové mlčí. Pro některé studenty je to zkušenost příjemná, někdo, má-li mluvit s někým cizím, tak mu moc dobře není. Někdo se u toho baví, jiný ne, dokonce 15 % studentů ÚISKu se vlastně nebaví ve škole nikdy.  I to jsme se dozvěděli z jedné letošní bakalářské práce, která zjišťovala mimo jiné i vztah studentů a výuky. Z odpovědí tohoto průzkumu, nijak překvapivě, vyplynul také požadavek na zlepšení komunikace mezi studenty a akademiky (na té je vždy co zlepšovat). Podobný průzkum nebyl proveden zatím mezi vyučujícími, ale troufám si tvrdit, že i tam bychom mohli zjistit tu samou frustraci (studenti se s námi nechtějí bavit, diskutovat). Bylo by fajn, kdyby v tom dalším školním roce došlo ke změně a kromě toho, že studenti budou dál vysíláni do terénu zjistit, jak to vlastně v té praxi je, si také čas od času pohovoří i s vyučujícím, nemluvě o tajemníkovi a paní ředitelce. Neslibujeme, že studenty více pobavíme, ale rozhodně lze mnohé z toho, co je příčinou nespokojenosti s „předkládanou“ výukou vyřešit. Inu končím budovatelskou výzvou ke spolupráci a aktivnímu zapojení….inu…občanská společnost…odpovědný přístup ke světu i sobě samému…nebo hezky česky „lína huba, holé neštěstí“. Ale i o významu tohoto pořekadla se dá hodně dlouho diskutovat.

P. S. Rysem humanitních a sociálních věd je, že nic neplatí všeobecně. Někteří studenti s námi komunikují a upozornění na disproporce a podivnosti v rozvrhu, které se ke mně v tyto hodiny dostávají od studentů, díky zpětné vazbě z pekelného kotle zvaného „den D – zápis předmětů“, jsou nejefektivnější metodou, jak dosáhnout kýžené harmonie: „máme hotový rozvrh na zimní semestr“. Děkuji každému studentovi, který mne upozorní, pomáhá nejen sobě, ale nám všem.

Úvod > Tajemnice bloguje > Chvála rozhovorů aneb mizející dotazníky